Kultura on Teplická NEJ…

Poslední dílo Jana Koblasy

Mon, 20 Nov 2017 10:00:14 +0100

Jan Koblasa je kultovní postava českého abstraktního umění. Od počátku 60. let 20. století patří mezi nejvýraznější tvůrce, vedle sochařství se věnuje také literatuře, scénografii (např. k Vláčilově Markétě Lazarové), hudbě a operním či baletním libretům, malbě i grafice. S Teplicemi ho pojí hned tři vazby: Táborský rodák poprvé do severočeských lázní přijel krátce po konci války jako dvanáctiletý chlapec a prožil tu osm let. Zajímal se o hudbu, ještě v Teplicích se začal věnovat i sochařství. Druhou vazbou je Koblasova výstava v teplickém muzeu v roce 1963, na které vystavoval společně s Mikulášem Medkem. Ta je z mnoha stran vnímána jako přelomová. Třetí spojitost přišla v závěru umělcova života, v letech 2015 až 2017. Myšlenka na pomník zdejšího nejslavnějšího rodáka, polárníka Julia Payera, vznikla mezi organizátory připomenutí jubilea výročí jeho smrti v roce 2015. V lednu píše autor tohoto textu mail prof. Koblasovi do Hamburku s otázkou, zda by se zpracování pomníku ujal. Koblasa odpovídá: „Těší a ctí mě, že tepličtí si na mne vzpomněli ve věci pomníku Julia Payera. Jistě bych se rád jeho osobností zabýval a pokusil se navrhnout pomník – už to, co o něm píšete, je zajímavé, a jistě by bylo možné najít řešení. (…) Do Teplic jsem přijel z Tábora s rodiči hned v červnu 1945 – otec byl povolán do operního a symfonického orchestru kapelníkem Bartlem – a tak jsem zažil Teplice válkou nedotčené, jako úhledné město, ještě se starými částmi, s ulicemi Dlouhou, Zelenou, Alejní, s gethem i s výstavným Šanovem – a zažil jsem i k svému smutku počátek devastace.” Jan Koblasa zemřel krátce před svými 85. narozeninami 3. října 2017. Payerova busta byla dokončena krátce před tím. Odhalit se má v blízké době.

Nejoblíbenější skupina Česka

Sun, 26 Mar 2017 12:07:01 +0100

Žádná jiná kapela nezískala v lidovém hlasování Českého slavíka devětkrát. Kabáti, kteří se dali dohromady na konci chřadnoucího socialismu, v textech Milana Špalka dokážou zachytit ducha porevoluční éry. Ať už to byla alegorie mafiánského kapitalismu raných devadesátých let (Colorado), text o práci na šachtě (Dole v dole) nebo o chobotnici politiky a byznysu (Banditi di Praga), Kabáti ve zkratce vystihli to, o čem si většina národa povídala u piva.

Nejen témata, ale i rocková drsnost vychází z toho, v čem pětice členů kapely vyrůstala, tedy z Teplic pozdní normalizace. Ty byly tehdy vyhlášené punkovou, metalovou a hardrockovou (samozřejmě neoficiální) scénou. Pocit zmaru v kdysi slavných lázních, které ale celé dětství a dospívání Kabátů halil stále častější smog, se do mladých hluboce zarýval. Pod taktovkou energetických plánovačů vyhazovali pyrotechnici celé čtvrti nebo i města v okolí do vzduchu; není proto divu, že bylo třeba jistého ventilu. Tím byly i písně, zpočátku postavené hlavně na vulgaritách.

Nejslavnější impresário

Sun, 19 Mar 2017 17:24:47 +0100

Rudolf Bing se narodil na začátku 20. století do vídeňské židovské rodiny. Vyučil se knihkupcem, ale brzy přešel do firmy, kterou bychom dnes nazvali produkční a uměleckou agenturou. Doplnil si hudební vzdělání a krátce nato, ve svých 25 letech, dostal první příležitost spoluvést operu v Darmstadtu a později v Berlíně.

V březnu 1933 vyhrála Hitlerova NSDAP volby a z Německa se rychle stávala nacistická diktatura. Na prahu éry, o které Bing musel tušit, že v ní pro rakouského Žida nebude místo, dostal čerstvý třicátník nečekanou nabídku. Jeho přítel Gerhard Scherler, dramaturg lipského divadla, byl osloven německým ministerstvem propagandy. Teplické divadlo totiž v té době nemělo stálý soubor a Goebbelsovo ministerstvo v případném oživení scény spatřovalo šanci pro kontakt se sudetskými Němci. Úředníci nabídli Scherlerovi grant, se kterým by mohl jednu sezónu ufinancovat. Dramaturg potřeboval najít kolegu, který by zorganizoval operní program. Volba padla na Binga.

Největší divadlo v Sudetech

Fri, 17 Mar 2017 22:07:17 +0100

Vyhlášení Československa v říjnu 1918 teplického starostu Dr. Ernsta Walthera zaktivizovalo. Vládl městu, které z více než 80 % obývali Němci, a s novým státem se nijak neidentifikoval. Dva dny po oficiálním vzniku republiky se prakticky s kompletní městskou elitou přihlásil k ideji samostatného státu Deutschböhmen.

Podzim 1918 tak byl v Teplicích krušný. Češi i Němci si navzájem demonstrovali svá odhodlání začlenit město do „svého” státu, trnovanští Sokolové vyrazili na pochod městem. Naděje na národnostní stát, případně na připojení k Německu, padly 7. prosince 1918, kdy město obsadila česká armáda. Do zastupitelstva byli kooptováni Češi, na základě voleb ale samozřejmě vládli Němci a Dr. Walther zůstal i nadále starostou. Na prvním společném jednání dal Walther rezolutně najevo, že na radnici zůstane úřední řečí němčina.

Největší symfonický orchestr v kraji

Mon, 13 Mar 2017 19:27:50 +0100

Na dobrou muziku bylo do 18. století třeba vyrazit do kostela, opery či divadla. Církev a panstvo patřilo k hlavním objednatelům nových kusů. Rozvoj občanských práv, svobodného podnikání a stále sebevědomějších měšťanů vedl na prahu 19. století ke vzniku nové podoby orchestrů.

Po Berlínu nebo Paříži tak logicky první moderní symfonická tělesa vznikala v lázních. Právě tady se setkávala tehdejší smetánka, právě tady bylo třeba stále rozmazlenější hosty na něco nalákat. V Mariánských Lázních zřídili orchestr roku 1821, v Karlových Varech roku 1835 a v Teplicích o pouhé 3 roky později. České orchestry typicky vznikaly mimo lázeňská města o padesát až sto let později.

Nejstrašidelnější pohádka

Fri, 10 Mar 2017 21:33:31 +0100

Krabat je mystický hrdina Lužických Srbů, čarodějův učeň, který poznává, že svým talentem může prospět jak dobrému, tak i zlému. V legendách dokázal mimořádné věci, třeba vyčarovat vojsko z hrsti ovsa. Ústně předávané příběhy zachytili dva autoři, Lužický Srb Jurij Brězan a český Němec Otfried Preußler. Oba ale čerpají z lužickosrbských pověstí, které mají reálné předlohy. Tím se dostáváme do okresu Teplice.

Mezi národy žijícími v údolí mezi Českým středohořím a Krušnými horami se krátce mihli i Lužičtí Srbové. Jejich stopy najdete třeba v horních knihách města Krupky, anebo v příjmeních obyvatel okolních obcí. Skupina, která přišla a zase odešla, si ale do Lužice odnesla i příběh od Oseka a Duchcova.

Nejuznávanější autor protestsongů

Fri, 10 Mar 2017 21:00:23 +0100

Karel Kryl do Teplic nechtěl, ale co mu zbylo: Jako syn bývalého tiskaře si člověk v roce 1962 nemohl vybírat. Ještě mokré maturitní vysvědčení z keramické školy v Bechyni mu zajistilo umístěnku v podniku SPOJKER (Spojené keramické závody) v Trnovanech. Jeden rok, než byl odveden na povinnou vojenskou službu, tu vyráběl záchodové mísy a umyvadla.

V knižním rozhovoru Půlkacíř z roku 1993 Kryl vzpomíná na samotnou výrobu: „Každej vozejk byl v peci přesně padesát minut, to je stejná délka, jako měly později moje pořady ve Svobodné Evropě. Mně tenhle rytmus vyhovoval. Vždycky jsem měl čtyřicet minut čas, tak jsem si tam postavil modelovací stolek a dělal jsem si panáky. Bavilo mě to..“

Nejúspěšnější hollywoodský producent

Thu, 09 Mar 2017 22:04:24 +0100

Když se na počátku 20. století naplno rozjel filmový šoubyznys, vycítil novinář Julius Kohner velkou příležitost. Založil vlastní časopis Internationale Filmschau a zároveň otevřel v Teplicích vlastní kino. Netušil, že dvěma z jeho tří synů to nasměruje život a že tak zakládá jednu z důležitých dynastií v dějinách filmu.

Starší z jeho synů, Paul Kohner, se narodil roku 1902. V osmnácti ho otec kvůli vlastnímu zranění vyslal do Karlových Varů, aby tam vedl rozhovor se zakladatelem studia Universal Motion Picture Carlem Leammlem. Byznysmen byl mladíkem natolik nadšen, že mu okamžitě nabídl místo. Paul se přesunul do Berlína, kde vedl evropskou pobočku firmy. Ve 20. a 30. letech produkoval řadu kultovních filmů, mezi nimi španělskou verzi Draculy nebo S.O.S. Ledovec s Leni Riefenstahlovou.

Nejkulturnější primátor

Thu, 09 Mar 2017 19:56:29 +0100

V Teplicích to svého času opravdu žilo. Věhlas lázní lákal pestrou paletu hostů, kterou každoročně zdobily korunované hlavy a povznášeli významní umělci. Teplice zjevně měly co nabídnout, ale svou pověst „salonu Evropy“ si musely vydobýt a s maximální péčí udržovat. Jestliže lázeňské město mělo být jedním z center evropského společenského a kulturního dění, bylo nutné mít v jeho čele osobnost, která bude náležitě reprezentovat jeho niveau. Starostou tedy nemohl být pouze schopný úředník; ta funkce vyžadovala schopnost komunikovat s intelektuální elitou své doby a vlastně ji také tvořit.